legionáři v Prakšicích
V dobové kronice stojí: „Zima roku 1914 byla v Prakšicích krutá a trvala až do dubna. Občané, kteří chodili pracovat do okolních lesů , se vraceli s omrzlýma ušima. Jaro a podzim byly naopak krásné a budoucí žně se jevily velmi slibně...“ Když 28. července 1914 v 11 hodin vydal rakousko-uherský císař František Josef I.známý manifest „Mým národům“, dozvěděli se i v Prakšicích o vyhlášení války Srbsku a mnozí již tušili, že bude zle. Dne 14. srpna v sobotu ráno o půl čtvrté „odbubnoval“ tehdejší obecní sluha Jan Čumíček z Horního Konce č. 202 definitivně konec klidných časů a vyhlásil mobilizaci -1. výzvu do 38 let. Začala 1. svět. válka. Zemřelo v ní později 9,5 milionů lidí a bylo zraněno 20 milionů lidí. To v Prakšicích ještě nikdo nemohl vědět. Všichni mobilizovaní muži,v první výzvě jich bylo 46, šli v neděli ráno do prakšického kostela, tehdy zasvěceného Panně Marii, ke zpovědi a k svatému přijímaní. Připravili si potřebné věci, ve dvě hodiny odpoledne jim bylo uděleno požehnání od pana faráře Františka Dvořáčka a potom odjeli za doprovodu pana faráře, starosty Františka Juráka z č. 30 a svých příbuzných na povozech na vlakové nádraží v Uherském Brodě, odkud se rozjeli dále ke svým jednotkám na frontu.Byl jim slibován návrat „do švestek“ nebo nejpozději „než v roce 1914 opadá listí ze stromů“... Ti šťastní se vrátili domů až za dlouhé čtyři roky a někteří-pozdější legionáři- až v roce1920. Mobilizace se v průběhu čtyř válečných let opakovala několikrát. Celkem narukovalo z Prakšic 113 mužů, kteří bojovali na bojištích polských, ruských, italských, francouzských a rumunských. 21 vojáků z Prakšic, tedy téměř každý pátý odvedený, tam našel svou smrt. Jít do války za Rakousko-Uhersko se Prakšičanům asi moc nechtělo. Od dětství jim však ve škole vštěpovali úctu k monarchii a každý školní den začínal tehdejší řídící Tomáš Vrána a později Cyril Pazdera „otčenášem“ za „Císaře pána“, a tak odvedenci z Prakšic celkem poslušně nastoupili ke svým jednotkám
na frontu. Během válečných let jejich vojenská morálka upadala a začaly se množit případy dezerce. Vojáci utíkali domů do svých vesnic, vytvářeli „zelené kádry“ a skrývali se po lesích, kde je honili četníci a vojenské čety. Takto byli chyceni a eskortou vráceni zpět na frontu bratři Běhůnkové, Martin Čumíček, Josef Chmelina a Josef Man z č. 62. Vojáci začali přebíhat do zajetí, zejména na ruské frontě, a přečkali pak 1. světovou válku v zajateckých táborech. Po válce se ze zajetí většina z nich vrátila a někteří si odtud přivedli i nevěsty. Takto si přivedl z Ruska František Blaha (1896) z Horního Konce č.70 svou ženu Teodosii Golubovu-Blahovu a Jan Němeček (1896) z Malé Strany č.16 svou ženu Olgu Natočij-Němečkovu. Pro objektivitu, je zde nutno přiznat, že mnozí zajatci, ale také i pozdější legionáři, si během dlouhých válečných let pořídili v Rusku nové rodiny. Často měli své vlastní už doma. Některým se narodily v Rusku i děti. Bohužel, ne všichni se zachovali čestně a přivedli si je po válce domů nebo tam s nimi zůstali. Syna v Rusku zanechal i prakšický legionář Bedřich Dvořák (1895). Jeho syn po 25 letech, již jako voják Rudé armády, ho dokázal v naší obci najít. Prakšičané mu už mohli ale ukázat jenom jeho hrob, odkud si odvezl domů na památku do Ruska již jen hrst hlíny... Zajatci se v zajetí setkali s myšlenkami čechoslovakismu a s požadavky na vznik samostatného státu Čechů a Slováků. Někteří z nich se rozhodli aktivně tomu pomoci dobrovolným vstupem do zahraničních legií. Po boku svých někdejších nepřátel-Ruska, Itálie a Francie, v řadách československých legií, aktivně bojovali proti Rakousku- -Uhersku. Pro muže z Prakšic, často ještě kluky, nebylo toto rozhodnutí snadné a přesto dvacet z nich ho udělalo. Museli se vypořádat mimo jiné i s tím, že v budoucnu často bojovali i proti svým krajanům, českým oddílům v Rakousko- Uherské armádě. Rakousko-uherské velení nabízelo za každého zajatého legionáře peněžitou odměnu a čtrnáct dní dovolené. Zajatí legionáři byli
ihned, jako vlastizrádci, se svázanýma rukama, v kleče popraveni. To se stalo Oldřichu Řehákovi z Uherského Brodu na Piavě v Itálii a pravděpodobně stejně zahynul jako jediná legionářská oběť z Prakšic i Augustýn Doležálek (1897) z Vinohradů z č. 81, který padl jako legionář do zajetí v Rusku. Později - 12.srpna 1934 mu byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Prakšicích. Ten stával mezi domy dnes pana Jana Procházky ml.č.80 a pana Jana Procházky st. č.82 ve Vinohradech. Zásluhou legionářů mohlo vzniknout 28.října 1918 později samostatné Československo. První jednotkou, která se stala základem Československých legií byla „Česká Družina“, která vznikla již 12. srpna 1914 v Rusku z řad českých krajanů organizovaných v krajinských spolcích a v Sokole. Vedle průzkumné činnosti bylo jejich hlavním úkolem získávat české a slovenské přeběhlíky. Stejnokroj „družiníků“ se lišil od ruského jen červenobílou stuhou kolem brigadýrky. Působily v rámci 3. ruské armády. Jejich vzrůstající počet dal později v listopadu 1915 vzniknout samostatným československým legionářským praporům, které již měly své vlastní uniformy. Československé legie v Rusku se postupně rozrostly až do počtu 12 pluků o celkovém počtu 71.310 legionářů, což představovalo 20% z počtu českých a slovenských zajatců v Rusku. Jednotlivé pluky v Rusku dostaly názvy podle významných osobností české historie - Mistra Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého, Karla Havlíčka Borovského, Jana Sladkého Koziny, Františka Palackého, T.G.Masaryka a M.R.Štefánika a podle regionů - Hanácký, Tatranský a Slezský. Českoslovenští legionáři v Rusku si vydobyli svou odvahou v boji vysokou mezinárodní prestiž. Do historie vstoupily bitvy u Zborova a Bachmače. Po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 došlo v jarních měsících ke složitým diplomatickým jednáním s legií z Ukrajiny na východ přes Sibiř až do Vladivostoku, aby mohly být přemístěny a nasazeny na západní frontě. T. G. Masaryk vyhověl sovětským požadavkům na odzbrojení legií, ale poté, mi, rozhodli velitelé čs. legií o důsledné obraně, aktivním napadání bolševických uskupení a plném znovuvyzbrojení svých jednotek. Čs. legie následně obsadily 8.000 km dlouhou Sibiřskou magistrálu, kterou dokázaly až do své evakuace své moci, včetně oprav a údržby mostů, železničních stanic i vedlejších komunikací. Přitom sváděly nelehké boje jak s Němci a Maďary, tak s ruskými bolševiky, často daleko mimo trasu magistrály. Čs. legie žily bohatým společenským a kulturním životem. Vydávaly si vlastní noviny, pořádaly sportovní a kulturní akce. Vnášely demokratický řád do ruských vesnic a měst rozvrácených bolševickým chaosem. Od ledna 1919 do září 1920 se jednotlivé pluky čs. legií postupně naloďovaly ve Vladivostoku na 40 amerických, anglických a japonských lodí a vracely se do své vlasti, kde si v té době již občané Prakšic v rámci samostatného Československa užívali téměř dva roky nabyté svobody. Trasy návratu vedly buď na východ přes Tichý oceán, Spojené státy americké, Kanadu nebo Panamský průplav a pak Atlantikem do západní Evropy a přístavu Hamburk, nebo na západ kolem Číny, Honkongu a Singapůru Indickým oceánem, dále Rudým a Středozemním mořem do italských přístavů Terstu a Janova. V Itálii vznikly čs legie později. Dne 15.ledna 1917 vznikl „Čs. dobrovolnický sbor.“, ale až 21. dubna 1918 byly vyzbrojeny a později se zúčastnily bojů. Do italských legií vstoupilo až 80% registrovaných válečných zajatců a později jejich počet narostl až na množství 19.476 mužů. Byli sdruženi do 5 pluků, které dostaly čísla 31 a výše, aby byly odlišeny od ruských a francouzských. Italští legionáři nosili „alpský klobouk“ s orlím perem a dýku. Italské legie se zúčastnily těžkých bojů na řece Pijavě, u horského masivu Monte Baldo, na hoře Montello, ve Val Bella a na dalších místech fronty. V čs. italských legiích bylo 5 mužů z Prakšic. Ve Francii se datuje počátek čs. legie už 22.srpna 1914. Tehdy vznikla v rámci cizinecké legie jedna rota a pro svůj pozdrav dostala přezdívku „rota Nazdar“. Čs. legie ve Francii dosáhly během války počtu 9.957 mužů a rovněž se zúčastnily řady těžkých bojů - např.u Arrasu a Remeše. Z Prakšic nebyl nikdo členem čs. francouzských legií. Také pro francouzské a italské legionáře neskončila 1.sv. válka porážkou Rakousko- Uherska a vznikem samostatného Československa. Ihned po válce byli přesunuti na československo-polské a československo-maďarské hranice, kde museli často těžce bránit hranice mladé vlevo nahoře Martin Čumíček z Horního Konce č.155 jako příslušník Slovácké brigády s maďarskými zajatci v r.1919). Patnáct prakšických ruských legionářů a pět italských legionářů výše uvedené zažilo na vlastní kůži a pro „obyčejné kluky“ z vesnice představovala tato vojenská anabáze obrovskou životní zkušenost a zážitek. Později, kdy vzpomínky na válečné hrůzy částečně vybledly a v paměti převládly ty veselejší, rádi zavzpomínali na legionářské léta. Ještě dnes jsou mezi námi pamětníci, kteří si pamatují poutavé vyprávění těchto legionářských vysloužilců. Velký vypravěč byl dědáček František Vrba (1894) z Vinohradů č.116, děda František Žáček (1889)-„kovář“z Horních Újezdů (oba nebo např. děda Jan Čumíček (1896) z Horního Konce č.215. Velké byly také zážitky čtveřice kamarádů -legionářů z Ruska - Augustina Vlka (1897) z č.22, Františka Kostelníka (1891) z č. 103, Františka Varadě (1894) z č.20 a Františka Běťáka (1892) z č.155č., kteří se vrátili domů z Vladivostoku americkou zaoceánskou lodí Trans-os- -Montes přes Tichý oceán, Spojené státy americké, přes Atlantik a německý přístav Hamburk, a nebo tak jako legionář František Vrba (1894) z Vinohradů č. 116 přes Indický oceán, Rudé moře a italský přístav Terst ( viz foto č.5 - pohlednice z města Colombo na Srí-Lance koupená jím na památku). Také prakšičtí legionáři bojovali statečně. Desátník Jan Čumíček(1896) z Horního Konce č. 215, italský legionář, obdržel Československý válečný kříž za statečnost v bojích na „válečném ostrově“ na slovensko –maďarské hranici dne 1.5.1919. Zde již po skončení 1. sv. války hájil hranici mladé Československé republiky. Na pamětní listině stojí: „V prudkém ohni donášel zprávy i munici, objevil ukryté skladiště pušek i střeliva a hrdinně zasáhl při bodákovém útoku...“ Legionáři byli za první republiky vážení.Na Pražském hradě se až do roku 1939 střídala stráž v uniformách ruských, italských a francouzských legionářů. Od roku 1921 byli legionáři organizováni v celorepublikové Československé vznikla Jednota Československé obce legionářské 31. května 1923. Sdružovala 33 členů z okolních vesnic Prakšic, Pašovic, Částkova, Zlámance, Kelníků, Velkého Ořechova, Maršova a Kaňovic. Zakládajícím členem a jejím prvním předsedou byl legionář z Pašovic Jan Rychetník (1889), který za války dosáhl hodnosti poručíka a působil na štábu vojsk jako spojka a vstoupil do legií jako první již 1.3.1916.Jednatelem jednoty byl Antonín Ulčík (1890 a pokladník byl František Žáček (1889), oba z Prakšic. Legionáři místní jednoty se pravidelně scházeli a zúčastňovali se slavnostních událostí v obci v legionářských uniformách. Ještě 9.5.1946 při slavnostním odhalení pomníku padlých v druhé světové válce na Horních Újezdech jsou na dochované fotografii vidět prakšičtí legionáři v italských a ruských uniformách.Byli aktivní i v politickém životě. Spolupracovali s národními stranami proti straně lidové. Jedno z volebních hesel bylo - odluka církve od státu. Pro tyto své názory se neměli rádi zejména s prvním prakšickým farářem Františkem Dvořáčkem. Po vypuknutí druhé světové války neváhala řada československých legionářů znovu dát v sázku své životy. Takto se zachoval Jan Čumíček (1896) z č.215 z Horního Konce, který byl od 15. dubna 1942 do 7. února 1943 za odbojovou činnost fašisty vězněn a také Jan Rychetník (1889) z Pašovic, který byl rovněž aktivní v odboji a později byl za tuto činnost vězněn v koncentračním táboře. Brzy po této válce je však očekávalo nejtěžší zklamání, když nově vzniklý totalitní režim je považoval za nepřátele státu a dle toho s nimi také jednal. Dnes po stotisícové armádě legionářů zůstaly jenom drobné památky - vetché uniformy, vyznamenání, medaile, plakety a hroby rozeseté po celém světě. Svou odvahou, bojovým uměním i odhodláním nasadit život za ideály národní svébytnosti nám mohou být českoslovenští legionáři hrdinnými vzory dodnes. Nezapomínejme na ně a ctěme jejich památku.
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem rád, že se vůbec někdo hlásí k tomu, z čeho jsme vzešli. Většina současníků to pokládá za staré a dávno zapomenuté. Asi si neuvědomují, že Ti kteří bojovali za naši svébytnost byli také mladí, ale jaksi více pokorní a obětaví, když šlo o společnou věc. Také Vám "závidím" ty podrobnosti a detaily ze života legionářů, když se vrátili domů a žili všední život obyvatelů vesnice. To my v Topolné máme daleko méně informací a přitom je u nás 40 evidovaných legionářů. Díky za takový článek.
Připomínka k legionářům v Prakšicích.
(Samsounek František, 17. 2. 2014 20:49)