Prakšické záhady

8. března 1950 přednášel na univerzitě v Denveru jakýsi Sillas Newton a zmínil se i o havárii létajících talířů. Zprávy prý získal od expertů státního výzkumu magnetismu, s nimiž prý diskutoval souvislost magnetických anomálií s výskytem nafty. Když po chvíli přešla řeč na létající talíře, pozvali jej tito experti do tajné laboratoře, kde se o havarovaných discích dozvěděl víc. První disk se zřítil již v roce 1948 u Aztécu (Nové Mexiko). Měl průměr 30 metrů a výšku 1,8 metru. s kabinou průměru 4,4 metru. V horní části byla dvě okna, jedno však rozbité. Vchod do talíře se podařilo objevit pouze náhodným dotykem skrytého mechanismu. Na palubě nalezli šestnáct malých bytostí, asi 90 cm vysokých, podobných lidem. Všechny byly mrtvé a měly u úst krvavou skvrnu, patrně v důsledku prudké změny tlaku vzduchu. Oblečeny byly do bělavých obleků ze zvláštní látky, bez označení hodností i bez ozdob. Dva piloty našly u přístrojové desky s mnoha tlačítky a nad nimi byla nádrž s těžkou vodou /?/. Disk mnoho nevážil, dva lidé jej snadno zvedli nad hlavu, ale těleso nebylo možné rozebrat. Nýty i šrouby chyběly a otočnou deskou, kterou lemovala řada otvorů, nešlo pohnout. Neznámý kov byl prý vystaven teplotě 10000^oC, ale vůbec se nezměnil. Bytosti měly u sebe záznamy psané pojmovým písmem a jakési tabulky neznámého složení.

Druhý disk přistál nepoškozen u Duranga v Kalifornii. Dva piloti zemřeli, když se pokoušeli vystoupit. Jeden byl nalezen u dveří, druhý nad přístrojovou deskou. V této oblasti havaroval prý i třetí talíř a na jeho palubě bylo též šestnáct mrtvých bytostí. Pan Newton ohromil posluchače ještě dalšími pozoruhodnostmi, které se dobře poslouchaly. Ale my se ptáme, kdo zjistil, že v nádrži byla těžká voda a k jakému účelu? A z jakého kovu bylo UFO sestrojeno, když příliš nevážilo a kov se netavil ani při 10000^oC? Při takové teplotě, kterou lze dosáhnout jen na krátkou dobu, totiž prakticky všechny látky tají. Dodejme, že povrch Slunce má teplotu asi 5500^oC.

Dodejme ještě, že podle jiné zprávy byl nalezen havarovaný talíř 7. července 1948 asi 45 km od texaského města Laredo a v něm mrtvý "ufonaut". Měl na rukou jen čtyři prsty, štěrbina úst byla bez zubů a bez jazyka. Měl mimořádně velké oční důlky a místo krve jen průhlednou kapalinu, zeleně opalizující a páchnoucí po síře. Tělo bylo zuhelnatělé, přesto se podařilo změřit, že je vysoké 86,3 cm. To vylučuje, že šlo o pokusnou opici, která byla vyslána v rámci pokusů americké armád a NASA na orbit. Do světa pronikla i fotografie této bytosti, ale v černobílém provedení na ní nebylo mnoho vidět, i když fotografie byla celkem ostrá.

Dr. Botta teprve v roce 1955 sdělil svůj zážitek z roku 1950. Tehdy jel v autě po dálnici v argentinské oblasti Bahia Blanca. Náhle spatřil poblíž dálnice na zemi světlý disk. Zastavil a když se opatrně přiblížil, viděl, že dveře jsou otevřeny. Nahoře pulsovalo asi ve vteřinových intervalech červené světlo, uvnitř pak stála v půlkruhu čtyři sedadla a na třech seděly malé, mrtvé bytosti v těsných šedivých oděvech. Jejich tváře byly tmavé nebo sežehnuté. Před nimi svítila obrazovka s kmitajícími paprsky a nahoře se otevíral pohled na průhlednou otáčející se kouli. Dr. Botta se rychle vrátil do hotelu a sdělil svůj objev dvěma přátelům. Vyzbrojili se kamerou a revolvery, ale protože byl večer, rozhodli se, že se na místo podívají až ráno. Když druhý den dorazili na místo, zbyla tam jen hromádka popele. Popel pak zbarvil ruce jednoho účastníka na několik dní purpurově. Když pohlédli vzhůru, spatřili doutníkové těleso a kolem dva kroužící disky, které se posléze do tělesa vnořily a to zmizelo. Vypadá to, že mateřská loď se postarala o zničení havarovaného UFO, aby se nedostalo do rukou pozemšťanů. Pan Botta měl několik dní horečku a na kůži se mu objevily puchýře. Lékaři nedovedli určit diagnózu. Dr. Botta později upřesnil své pozorování: disk měl v průměru asi 11 metrů, výšku asi 4,5 metru. Jedna bytůstka seděla u řídícího pultu - kůže bronzová, vlasy šedavé a krátké. Botta cítil slabý zápach po ozónu. Žádné kabely, trubky, tlačítka, armatura aj. nebyly vidět.

Ray Fowler uveřejnil v roce 1976 historku písemně sdělenou F.A. Wernerem v roce 1973. Pan Werner odpřísáhl, že 21. května 1953 asistoval při zkoumání havarovaného talíře v blízkosti Kingmanu v Arizoně s dalšími experty USAF. Objekt byl zhotoven z kovu připomínajícího hliník, zapadlý asi 50 cm v písku. průměr měl asi 10 metrů, dveře vysoké něco přes metr a v krátkém dotazu se od kohosi z pracovního týmu dozvěděl, že uvnitř jsou dvě otáčivá sedadla v oválné kabině a množství přístrojů. V nedalekém stanu byla prý mrtvola pilota, vysoká asi 120 cm, tmavé tváře a ve stříbřitém oděvu. Ray Powler zpovídal pana Wernera pro zprávu organizaci NICAP a dozvěděl se, že Werner pracoval dlouho jako specialista na Wright Paterson Air Force Base v Ohio a později pro atomovou komisi v Nevadě. 20. května 1953 ho telefonicky zavolal ředitel, aby se připravil na příští den na zvláštní úkol. Ráno byl odvezen na Indian Springs Air Force Base, kde se setkal s patnácti jinými specialisty. Všichni pak museli odevzdat své cenné věci do úschovy vojenské policii a vojenským letadlem byli přemístěni do Phoenixu v Arizoně. Účastníkům nebylo dovoleno spolu důvěrně mluvit, vzájemně se neznali. Následovala cesta autobusem, která trvala asi čtyři hodiny. Okna autobusu byla zakryta. Cestou bylo účastníkům sděleno, že jedou k místu, kde havaroval jakýsi supertajný letoun. Na místo dojeli až za tmy a byli jednotlivě vyvedeni ven. Havarovaný objekt byl ostře osvětlen dvěma reflektory, které současně znemožňovali poznat obrysy okolní krajiny. Úkolem pana Wernera bylo, aby zjistil z úhlu naklonění a z hloubky dosedu rychlost dopadu tělesa a jeho hmotnost. talíř neměl žádné přistávací zařízení a nebyly na něm vidět také žádné výstupky, nýty, otvory, dveře apod. Pokud někdo kladl otázky týkající se disku, nebyly zodpovězeny. V autobusu pak všichni museli odpřísáhnout, že o všem pomlčí. S účastníky této akce se pan Werner již nikdy nesetkal.

V roce 1952 měl havarovat talíř na Spitzberkách. Norský plukovník Gernod Darnbyl se vyjádřil, že materiál disku je zcela neznámý. Objekt měřil v průměru 30 metrů, na výšku 23 metrů. Kov - podobný hliníku - nebylo možné po zkoumání v laboratoři určit. Netavil se ani při 8315°C. Na povrchu talíře nebyly žádné rýhy, nýty, ani otvory. Když se konečně podařilo najít vchod a otevřít ho, v jedné místnosti nalezli výzkumníci postele rozmístěné jako v ambulanci a v druhé místnosti 7 mrtvých bytostí, vysokých asi 1,8 metru a vážně popálených.

Další havarovaný talíř, tentokráte z Montany popsal José Rohrer, ředitel Pueblo Radio a president Pike Broadcasting Company. Jediný mimozemšťan, který přežil, byl prý chován dva roky v jakémsi inkubátoru, než zemřel. Rohrer tvrdil, že měl možnost vidět vnitřek talíře - průměr třicet metrů, uvnitř byl rozdělen na pět sekcí, kolem nichž mohl obvod talíře rotovat. Vnitřní atmosféra se skládala z 30% kyslíku a 70% helia. elektromagnetické turbíny poháněly disk a vytvářely nesmírně silné magnetické pole.

Nemusíme pochybovat, že si Američané s talířem poradili, i když jeho materiál byl tak podivný, a že když talíř nemohli autogenem rozřezat vzhledem k jeho tepelné stabilitě, patrně ho zahrabali do písku. Ale co s talířem u Helgolandu? Byl snad potopen? Za války sloužil jako nacistická pevnost a soustavným bombardováním byl téměř zničen.

A tak nám stále zbývá velká škála dohadů. Od podezření, že je vše víceméně dobře vymyšleno, přes podezření, že jde o novinářské zkreslení či dokonce kachnu, až po možnost, že to vše nebo jen část je pravda. Nebo jsou naši experti při posuzování UFO v takové situaci, jako by byl Galileo, kdyby se měl vyjádřit k tryskovému letadlu?