UFO a věda
1. Jaký je pohonný systém UFO a odkud čerpá energii?
2. Z jakého materiálu je postaveno?
3. Je možné, aby UFO pocházelo z jiného planetárního systému?
Rozeberme si první otázku. UFO se vznášejí a látají tiše a jenom výjimečně je slyšet v blízkosti slabé bzučení. To vylučuje použití známých motorických prostředků, tedy spalovacích motorů nebo dokonce trysek. Mnohem vyšší spotřebu paliva např. u helikoptér vyžaduje režim vznášení než let, ale při srovnání je let letadla ekonomičtější. Pokud tedy objekt produkuje hluk nebo je vidět kouřový chvost, můžeme mít podezření, že jde o pozemský výrobek, o zkoušku jakéhosi prototypu, což právě v USA, která je kosmickou velmocí, bylo a je zcela možná.
Zdá se, že UFO využívají jakési antigravitace a ta má snad návaznost na silné magnetické pole. Mnohokrát bylo pozorováno, že v blízkosti UFO je paralyzován celý elektrický systém auta. Zastaví se nejen motor, ale je podivné, že zhasnou i světla, která by měla být napájena z akumulátoru. Když se UFO vzdálí, vše zase pracuje normálně. T. Thompson v č. 3/4 časopisu Lufora Bulletin z r. 1962 poukázal na možnost výpadku motoru vyřazením zapalovací cívky. Allan Watt pak provedl navržený pokus. Ovinul zapalovací cívku 616 závity smaltovaného drátu a za běhu motoru do ní pustil proud11,5 ampér. Obrátky motoru ihned značně poklesly, ale jen při střídavém proudu. To také vysvětluje, proč karoserie auta, která byla vystavena silnému magnetickému poli UFO, nejeví následné zmagnetování, nebo jen slabé. Ke zmagnetování by bylo třeba stejnosměrného pole. V letech 1967-68 se tímto problémem zabývalo i několik pracovníků Condonovy komise. Některé elektrické části automobilu byly vystaveny magnetickému poli 10 až 20 kG, tedy 1-2T (pro porovnání prodejné feritové magnety mají indukci jen 0,02 - 0,05T). Když zapalovací cívku chránil ocelový plášť, byl vliv magnetického pole nepatrný, když ji chránil plášť hliníkový, začala jiskra ztrácet na intenzitě při 0,4T a zhasla při 1,7T. Protože se jev vysvětluje přesycením magnetizace jádra zapalovací cívky, jednalo se zde o stejnosměrné pole.
Zajímavé svědectví o velmi silném magnetickém poli kolem UFO podal chemik W.A. Webb. Jeho zálibou bylo pozorování mraků a přírodních úkazů. 5. května 1953 si vyšel n malý výlet do okolí Spain Flying Field u Yumy v Arizoně a náhle ho upoutal jakýsi obláček veliký asi jako Měsíc, který se objevil po přeletu tryskového letadla. Když se na objekt podíval polarizačními brýlemi, nemohl věřit svým očím. Kolem obláčku se otáčelo několik tmavých pruhů, oddělených pruhy světlými. Webb posléze rozeznal místo obláčku pohyblivý objekt, který se vzdaloval a zmenšoval. Pozoroval objekt sedm minut a jak si poznamenal do zápisníku, bylo to v deset hodin dopoledne. Jev si neuměl vysvětlit. Teprve o osm let později tento jev vysvětlil Dr. A.J. Harder, profesor civilního inženýrství na universitě v Berkley. Dospěl k závěru, že kolem objektu bylo velmi silné magnetické pole, odhadem 20 až 100T. Tak silné magnetické pole lze v pozemských podmínkách vytvořit jen na zlomek vteřiny. Je to tzv. Faradayův jev, objevený roku 1845. Paprsek polarizovaného světla se totiž stáčí v magnetickém poli kudy prochází rovnoběžně s magnetickými siločarami. Prochází-li kolmo, stočení nenastane. Kde se však na obloze vzalo polarizované světlo? Modré světlo oblohy je totiž značně polarizováno a Webb užíval polarizační brýle, aby lépe odlišil mraky. Při vhodném natočení totiž polarizované světlo filtrem neprochází nebo jen částečně a zorné pole se zatemní. Je zde však malý rozpor - Dr. Harder tvrdí, že světlo oblohy je silně polarizováno odpoledne, zatímco Webb pozoroval objekt dopoledne. Je třeba ještě vysvětlit, že obyčejné světlo kmitá ve všech směrech, zatímco světlo polarizované kmitá jen v jedné rovině.Nejjednodušším zdrojem polarizovaného světla je odraz od skleněných ploch a v přírodě od vodní hladiny. Vytváří-li UFO tak silné magnetické pole, naskýtá se pak další otázka, jak živé bytosti mohou takové pole snášet, a podobná je i otázka, jak mohou snášet značná zrychlení a změny rychlosti. UFO šíří kolem sebe také elektromagnetické poruchy, což se projeví na každém radiopřijímači a zřejmě i v televizi. Je známo, že údajné UFO způsobilo mnoho výpadků elektrické sítě. Například v noci 9. listopadu 1965 by vyřazen z dodávky elektrického proudu celý sever USA.
V roce 1953 přišel kapitán francouzského letectva inženýr J. Plantier s myšlenkou, že UFO si berou energii z kosmického prostoru. Jeho teorie dosti dobře objasňuje i další vlastnosti UFO, jako změnu barvy, beztížný stav a schopnost manévrovat, potlačení sonického třesku, který je znám u nadzvukových letadel apod. V kosmickém prostoru existuje podle Plantiera neznámý druh energie, který fyzikové zatím nedovedou detekovat. Existuje však zřejmě způsob, jak tuto energii transformovat a využít pro potřeby UFO. Tato energie může pak vytvořit lokální energetické pole, které se projevuje zářením, magnetickým polem, tvoří obal, který zabraňuje přehřívání atd. Sebelíbivější věty by bez experimentálních důkazů byly opět jen spekulací, kdyby k Plantierově teorii nebylo možno přiřadit hned dvě jiné, podobné teorie, které původně s UFO neměly nic společného. V roce 1928 předpověděl anglický vědec P. Dirac existenci kladného elektronu - positronu a tzv. antihmoty. Positron pak byl skutečně objeven roku 1932 C.D. Andersonem ve výškovém (kosmickém) záření. Antihmota má opačné vlastnosti než normální hmota. Další vědec, který nechtěně podpořil Plantierovu teorii, je francouzský matematik P.L. Cambell. Vydal v roce 1934 knihu Velké tajemství vesmíru, kde mezi jiným říká, že v kterémkoliv místě vesmíru, tedy i na naší Zemi se vyskytuje neznámý druh energie, která se za určitých okolností může projevit charakteristickým způsobem. To bylo použito k výkladu některých paranormálních jevů, zejména pro spontánní hoření lidí, ale není vyloučeno, ž tuto teorii lze aplikovat třeba i na kulové blesky.
Tento příklad ukazuje, že je nutno hledat souvislosti a ty, pokud jsou adekvátní nás nakonec mohou dovést k řešení nebo alespoň doplnit naši mozaiku vědomostí.
Otázka z jakého materiálu jsou UFO zhotoveny, není příliš složitá. Různé trosky soustředěné u majora Quintanily, který svého času byl pověřen výzkumem UFO, jsou hořčíkovými a hliníkovými slitinami. Nic ale nemůže dokazovat jejich mimozemský původ. ¨Reportéři a někteří laici dělají velkou chybu, když mluví o neznámém kovu a se domnívají, že tím podpoří věrohodnost mimozemského původu. Za rozumných podmínek existují v kosmu totiž stejné prvky jako na Zemi. Nelze ovšem počítat neutronové hvězdy či hvězdné trpaslíky )průvodce Siria), ale samozřejmě ani naše Slunce. Je logické, že materiál kosmických prostředků, ať již jsou vyrobeny na Zemi nebo mimo, musí být odolný vůči teplotě, musí být pevný, ale i lehký. Tomu vyhovují takové kovy, jako hliník, hořčík, berilium, titan a křemík za přísady mědi, manganu aj.
Otázka, zda UFO mohou přicházet z kosmického prostoru, je opět zahalena tajemstvím, protože nejbližší hvězdný systém Centauri je vzdálen 4,3 světelné roky. Raketa nemůže letět touto rychlostí neustále, výpočty ukázaly, že asi do poloviny musí zvolna zrychlovat a pak zase pozvolna brzdit. Ani s využitím relativistického zkracování času bychom si příliš nepomohli. Kromě toho nevíme, jak podsvětelné či dokonce světelné rychlosti dosáhnout. Není to perspektivní ani tzv. fotonová raketa, protože kdosi vypočetl, že by spotřebovala více hmoty, než je hmotnost celé kosmické rakety. Tudy tedy cesta nevede. Musíme připustit, že existuje nějaká superfyzika, která dovoluje okamžité přemístění v prostoru a která se snad někdy projevuje v určitých místech, jako je Bermudský trojúhelník, mizení letadel, lodí a někdy i lidí. Samozřejmě existuje ještě možnost hledat ufonauty někde na Zemi jako skrytou přežívající civilizaci.
Mluvíme-li o UFO a vědě, musíme samozřejmě mluvit i o interpretech a jejich přístupu. Každý problém má své kladné i záporné protagonisty a nyní závisí jen na jejich přístupu, který musí být v každém případě vědecký, ale protože toto slovo je (jak uvidíme dále) dosti zprofanované, řekněme raději, že přístup musí být odborný, což znamená současně i adekvátní. Musí se tedy volit vhodné metody, protože sebelepší metoda, nevhodně či špatně použitá výsledky zkreslí nebo poskytne zcela falešné představy.
